Milan Švihálek
DOMŮ KONTAKT VZDĚLÁNÍ ŽIVOTOPIS RODINA ROZHLAS A  TELEVIZE KNIHY E-SHOP

           
     KNIHY:

01 - ZA SVĚDKY MINULOSTI

 
   1.vydání (Olympia, Praha, 1988), 601/22/825, 27-010-88, 185 stran, náklad 25 000
   2.vydání (Sfinga, Ostrava a Česká televize, Ostrava, 1993), ISBN 80-85491-36-2

      Výprava za technickými památkami inspirovaná natáčením úspěšného dokumentárního seriálu Československé televize Ostrava z roku 1986. Dvaačtyřicetidílný seriál obdržel výroční cenu Literárního fondu a byl mnohokrát reprízován v devadesátých letech i na začátku nového století.

      „Ve chvílích, kdy je člověk úplně na dně, kdy si myslí, že se více nenadechne, mu kromě lásky k životu a několika nejbližších může pomoci i vědomí, že chce-li nahoru, musí sestoupit ke kořenům toho, v co nepřestal věřit.
     Snad proto jsem se s takovou chutí vydal na cestu za starými mlýny, polorozpadlými hamry, opuštěnými dílnami a vyhaslými pecemi. Cítil jsem, že mezi stíny dávných řemeslníků najdu i kousek sebe, svůj obraz a své dětství, že se snad dotknu čehosi, co je důležité pro mne osobně i pro nás všechny. Čehosi, co je silnější než bolest a utrpení, co dává lidem sílu, ať žijí v kterékoli době a kdekoli na zemi. Co je tušením ztraceného ráje a současně výzvou ke ´vzdorování všemu, co se podobá smrti´. Čím jiným je technika, než jedním ze způsobů takové výzvy?“

  02 - NA KOLE TŘEMI SVĚTADÍLY

     1.vydání (s Víťou Dostálem, Grafis, Opava, 1994), 104 str.
   2.vydání (s Víťou Dostálem, Grafis, Opava, 1998), 102 str.

   Vyprávění o putování dálkového cyklisty Víti Dostála Evropu, Amerikou a Austrálií. Své cesty uskutečnil hlubočský farmář koncem osmdesátých a začátkem devadesátých let minulého století, kdy se připravoval na cestu kolem světa.

     „Kde je vlastně konec světa? Kde je dál, než daleko? Má smysl o tom vůbec uvažovat, když nám zkušenost říká, že svět přece žádný konec nemá? Že za každou řekou je další řeka, za horou další hora a za obzorem další obzor? Kde jsou hranice našich možností? A co nás vlastně nutí kráčet pořád dál, i když se nám zdá, že ten předcházející krok byl už definitivně poslední? K čertu: proč?
     Řeknu vám, že není na světě zajímavější otázky. Můžete ji položit slavnému cestovateli stejně jako pošťákovi, řidiči kamionu stejně jako lepiči plakátů, astronomovi stejně jako vychovatelce dětí ve školce, a vždycky se dovíte něco zajímavého. Přinejmenším odpoví: jdi k šípku, svět bude hezký i bez tvé otázky. A mají vlastně pravdu. Protože smysl života není v hlubokomyslném meditování, ale v tom, být na světě. Každý, kdo žije, přece putuje. A nemusíme být zrovna velkými filosofy, abychom pochopili, že každá naše cesta je jediná a jedinečná, jinak zajímavá, jinak pestrá a jinak podivuhodná. Jedno je jisté: jiná nám darována nebude.“

  03 - JAK SE RODÍ ZVONY

  
 (Jota, Brno, 1997), ISBN 80-7217-033-3, 168 stran + 8 stran přílohy

     Životní příběh rodiny brodecké zvonařky Laetitie Dytrychové se počíná odvíjet již v 17.století. Až tam sahá paměť našich současníků, kteří v rovině vzpomínek udržují rodinná pouta – o to pevnější, kolikrát byla zpřetrhána. O neobyčejných osudech docela obyčejných lidí vypráví žena, která sama byla vystavena nesčetným zkouškám, v nichž ona i její nejbližžší prokázali věrnost rodinnému poselství: za žádnou cenu neustoupit, nevzdat se a houževnatě čelit všem nástrahám života.

     „Do Brodku přišla zima. Na kovové konstrukci stranou dílny visí jeden z nedávno odlitých zvonů. Čeká na chvíli, až si jej lidé odvezou do své vesnice. ´Zvoním všem pro krásu světa´, stojí na něm. Není to vlastně výzva pro nás všechny, které čeká chlad, mráz a temné dny přicházející zimy? Neměli bychom se méně zabývat malichernostmi, a více myslet na ty, kteří budou žít po nás? Na lidi, kterým bude tento zvon znít i v dobách, kdy my už tu dávno nebudeme?
     Ojíněné srdce zvonu se tiše houpá, jakoby sbíralo sílu k úderu, kterým rozezní nejnádhernější píseň světa. Srdce z jíní… Paní zvonařka je vyrobila z nejtvrdšího kovu, z nejodolnějšího materiálu, ale současně z nejvřelejšího citu. Je pevné a větry ošlehané, ale současně jemné a delikátní jako první předzimní střechýl. Přichází jeho čas – čas vzpomínek, čas přemítání, čas vážení věcí. Čas vyprávění starodávných příběhů…“

  04 - ŠŤASTNÁ PLANETA

    1.díl, 1.vydání (s Víťou Dostálem, Grafis, Opava, 1997), 181 stran, barevné fotografie a mapy
    2.díl, 1.vydání (s Víťou Dostálem, Grafis, Opava, 1998), 174 stran, barevné fotografie a mapy
 1.a 2.díl, 2.vydání ( s Víťou Dostálem, Grafis, Opava, 1998), barevné fotografie a dokumenty

      Vyprávění o neobyčejné cestě dálkového cyklisty Víti Dostála kolem světa (1994-1997). Byla to první cyklistická výprava kolem světa, kterou uskutečnil Středoevropan. Hlubočský farmář při ní navštívil 56 zemí, ujel 59 279 kilometrů, 107krát opravoval defekt a prošoupal sedm potahů svého sedla.

      Je polovina září 1997. Na silnici č.11 v městě Regen si uvědomuji, že touhle trasou už jsem jednou šlapal. Vždyť právě tudy jsem před třemi lety na svou cestu vyjížděl. A tak jako jsem se ve stopách Hanzelky a Zikmunda do světa pouštěl, tak se ve stejných stopách těchto skvělých tuláků ze světa vracím. Napadá mě, že bych to mohl vlastně otočit stejným směrem, jako před třemi lety, ale magické kouzlo domova mě nezadržitelně táhne. A tak po asfaltových vlnách světových silnic připlouvám do Železné Rudy.
     Vždycky jsem věřil, že Země je kulatá, ale ověřit si tuhle známou věc pomocí pedálů bicyklu je přece jen lepší. Kola se otáčí k domovu a já jako bych z dálky slyšel ozvěnu tibetského modlitebního mlýnku, který se stejně jako kola bicyklu po věky otáčí moudře a nekonečně: Ohm mani padme hum, ohm mani padme hum… (Ó, květe lotosu…)“

 05 – ŠTĚSTÍ JMÉNEM ZUZANKA
 
   (Tilia, Šenov u Ostravy, 2003), ISBN 80-86101-65-7, 278 stran, fotografická příloha

      V roce 989 se ostravským manželům Rackovým, kteří v té době měli už dvě odrostlejší děti, narodila malá Zuzanka. Záhy se ukázalo, že Zuzančina existence dokonale prověří hodnotový žebříček všech členů rodiny. Lékaři totiž potvrdili, že Zuzanka nikdy nebude umět mluvit, nebude chodit, nikdy nevysloví jména svých sourozenců ani slovo máma a táta. Kdosi moudrý nazval podobné děti „dětmi s výzvou“. Tato kniha podává svědectví o cestě, kterou si Rackovi vybrali – o cestě plné důstojnosti a neokázalé lidské velikosti.

      „Řada rodičů se s lidsky obtížnou situací nedovede smířit. Pohybují se pralesem, v jehož přítmí jim hrozí různá nebezpečí – zklamání, zhrzené ambice, nenaplněné sny o ideálním životě nebo vražedný pocit sebelítosti. Bylo by velmi snadné mávnout nad tím rukou. Ale mně je spíš líto, že se ti lidé objektivně trápí a že jsou hluboce nešťastni. Tato knížka byla napsána tak trochu pro ně pro všechny. Jejím prostřednictvím – a prostřednictvím Zuzanky – chci vzkázat rodičům, které osud postavil před výzvu, jež se jmenuje postižené dítě: nehledejte nesmyslně vinu sami v sobě. Svět bude stále stejně krásný, i když jeho krásu oči vašeho dítěte neuvidí. Vy ji uvidíte.
     A nemyslete si, že když se budete takto chovat, dopouštíte se nějaké svatokrádeže. Bytost, která je vám nejmilejší na celém světě, bude přece šťastná jedině v tom případě, že i vy budete šťastni. A pokud ještě váháte a možná se i obviňujete, že se dopouštíte jakéhosi podvodu na sobě nebo na svých blízkých, vězte, co o štěstí a jeho dostupnosti napsal jeden moudrý člověk:

   ´Štěstí je jediná věc na světě, kterou můžeme dávat, i když ji sami nemáme.´“

  06 – NIKDY SE NEVZDÁVEJ

    (se Zuzanou Tarabusovou, Tilia, Šenov u Ostravy, 2004, dotisk 2005), ISBN 80-86101-94-0, 284 stran, fotografie a dokumenty

      Vyprávění o životních osudech „valašského ševce“ Jana Pivečky, který po emigraci koncem čtyřicátých let pomáhal Janu Baťovi v mnoha zemích světa zakládat obuvnické továrny. Jeho složitá pouť životem obsáhla skoro celé 20.století a geograficky vedla téměř všemi kontinenty. Když se na začátku devadesátých let vrátil do rodného Slavičína, založil nadaci, která podporuje talentované mladé lidi. Heslo této nadace je shodné s životním heslem tohoto neobyčejného muže – Nikdy se nevzdávej.

     „Jsou lidé, kteří prožijí svůj život bez nejmenšího vzruchu. Jejich dny ubíhají poklidně a všedně podobajíce se jeden druhému. A pak jsou lidé, kteří se domnívají, že život byl stvořen k zázrakům. Neustále něco vymýšlejí a pořád je kolem nich plno pohybu. Takovým životním nadšencem je i Jan Pivečka, muž, který snad nejvíc ze všeho připomíná chodící atomový reaktor.
     Poznal jsem ho jednoho zimního odpoledne na začátku roku 2000 v poněkud nervózním prostředí natáčecího studia ostravské televize. Byl jsem tehdy scenáristou a moderátorem pořadu ´Na dobré vyhlídce´, do něhož jsem si každý týden zval zajímavé hosty vyššího věku. Jestli ale Jan Pivečka něčím rozhodně nebyl, pak tzv. člověkem vyššího věku. Pevný stisk ruky, přímý pohled, úsměv na rtech, svižný krok. Osmdesátník, ale mladík. Okamžitě jsem pochopil, že se tento podivuhodný muž v životě nejspíš řídí myšlenkou Denise Diderota, že ´je lepší opotřebovat se, než zrezivět´…“

  07 – PADESÁT
 
    (Repronis, Ostrava a Česká televize Ostrava, 2007), ISBN 80-85005-53-0, 198 stran, množství fotografií a dokumentů včetně DVD

      Publikace čtivým způsobem na základě vzpomínek pamětníků dokumentuje padesát let existence Televizního studia Ostrava od jejího založení v roce 1955 až do roku 2005. Soustřeďuje se na charakteristiku pořadů, relací a cyklů, které se nejvíce zapsaly do vědomí divácké veřejnosti, a to ve všech žánrech.

      „Uprostřed léta roku 1997 zažila velká část střední a severní Moravy nevídanou potopu. Stoletá voda brala bez lítosti domy, majetek i životy lidí. Celkové škody způsobené povodní byly odhadnuty na 60 miliard korun. Poškozeno bylo 536 obcí, více než 4000 lidí přišlo o střechu nad hlavou a život ztratilo 54 lidí. Stoletá voda však nezasáhla jenom soukromé osudy. Pod hladinou rozbouřených vod zůstaly nevyčíslitelné hodnoty továren, úřadů, soukromých firem a institucí. A také archiv ostravské televize. Tisíce kotoučů filmů a videozáznamů, stovky tisíc scénářů a dalších dokumentů, které se v průběhu existence studia shromáždily v archivních regálech. Ostravská televize se rázem stala institucí bez minulosti. Zůstaly jen vzpomínky pamětníků.
     Lidské vzpomínky jsou ale ošidná věc. Každý z nás má tendenci vyzvedávat jako podstatné něco jiného a na tutéž věc pohlížet různě. Pokud nejsou k dispozici objektivní důkazy o tom, co se vlastně v minulosti odehrálo, je třeba se smířit s tím, že neexistuje jediná historie, jediná verze minulosti, jediná objektivní pravda. A protože se v průběhu vývoje ostravské televize na tvorbě pořadů a na jejich zpracování podílely stovky, možná tisíce lidí, je nutné připustit, že i počet verzí toho, co se stalo a co je hodné zaznamenání, je poměrně značný.
     Přesto vás chci na cestu do minulosti pozvat. Berte to tak, že jsem jenom jedním z mnoha, kteří se desítky let poctivě snažili sloužit potřebám široké divácké obce. Posuďte sami, co vlastně zbylo z toho, co jsme společně prožili. Povodeň nelze porazit, ale zůstat věrný lze.“

  08 – ZAPOMENUTÉ VÝPRAVY
 
    (s Markem Hýžou a Miroslavem Kačorem, Jota, Brno, 2005), ISBN 80-7217-373-1, 359 stran, množství fotografií, map a dokumentů

      Kniha se zabývá fenoménem cestovatelství ve všech jeho podobách a formách, jak se za poslední století v naší vnitrozemské zemi v srdci Evropy projevoval. Tři autoři televizního dokumentárního seriálu literární formou zaznamenali výsledky svého pátrání po stopách české romantiky a touhy po dobrodružství. Milan Švihálek je autorem úvodní Úvahy o mapách a neprošlapaných cestách a také deseti kapitol o pozapomenutých cestovatelích.

      „Možná, že stejně jako já patříte k lidem, kteří ve škole ze všech kantorů nejvíce obdivovali učitele zeměpisu. Jistě, v hodinách tělocviku jsme měli možnost trénovat svaly, v matematice cvičit logiku myšlení, v hodinách kreslení zušlechťovat – bohužel ne vždy úspěšně – estetické cítění, ale jen učitelé zeměpisu nám mohli nabídnout valutu opravdu cennou – nádheru poznávání dalekých světů, lechtivou dráždivost dálek a věčnou vyzývavost obzoru.
     A navíc i totéž, co nezištně nabídl dosud neslezený vrchol Mt.Everestu Hillarymu a Tenzingovi – výsadu být prvními. Báječné vědomí, že nikdo z lidí dosud nezažil to, co jsme právě prožili my. Vždyť noha žádné lidské bytosti ještě nestanula na místě, kam vstoupila ta naše. Právě jsme dobyli nejvyšší horu světa a někde nablízku bylo důvěrně cítit dech záhadného yettiho…“

  09 – TICHÉ OZVĚNY SVĚTLA
 
    (Repronis, Ostrava, 2007), ISBN 978-80-7329-146-4, 207 stran, fotografie, obrazové reprodukce a dokumenty

      Vyprávění o životních osudech, vzpomínkách, pedagogických zkušenostech a uměleckých ambicích olomoucké výtvarnice a básnířky Jitky Brůnové-Lachmann. Její osudy se protnuly s autorovými v době středoškolských studií a po mnoha desetiletích vedly k sepsání biografie, jejíž součástí jsou i originální verše protagonistky. Název knížky byl inspirován kvantovou fyzikou, kterou se Jitka Brůnová-Lachmann dlouhá léta zabývá a která tvrdí, že nejenom zvuk, ale i světlo má svou ozvěnu. Je-li to pravda, pak nejsou bez ozvěny ani naše vzpomínky.

      „Když vystoupíte na vrchol keltského oppida na Malém Hradisku, leží před vámi bájný Kosíř jako veliké, dobré zvíře, které právě usnulo. Naše vyprávění nemůžeme začít nikde jinde, než právě tady. Kdoví, kdo vlastně dal jména okolním vesnicím – Stínavě, Bousínu, Oklukám, Rozstání, Repechám, Protivanovu a dalším… Ta jména zní jako ozvěny starých časů, kdy krajem putovaly od Baltu k Jadranu početné obchodní karavany a kdy se na kamenitém vrcholu Malého Hradiska tyčilo keltské oppidum o dvaceti tisíci duších. Psali prý o něm už antičtí historikové.
     Jitka Brůnová-Lachmann se do tohoto kraje vrací nejraději v čase, kdy začíná vonět heřmánek. To se zastaví na protivanovském hřbitůvku, kde za cihlovou zdí spí babička Marianna, tiše postojí u božích muk na rozcestí nad Repechami a pomalu sestoupí mezi nízké domky, jejichž dávnou podobu stále nosí v srdci. Zná tady každý kámen. Byla děvčátko, když vyryla nožem do bukového kmínku na kraji lesa svůj monogram a písmena J.L. – vybílená sluncem a ošlehaná větry – lze na vrásčitém povrchu kůry dobře rozeznat dodnes, ovšem devět metrů vysoko…“

  10 – LUHAČOVICKÁ ZASTAVENÍ STARODÁVNÁ I NOVĚJŠÍ

    (V edici Prameny vydalo Město Luhačovice, 2008), ISBN 978-80-254-3471-0, 156 stran, archivní fotografie a reprodukce pohlednic města

      Výběr z článků a vzpomínek lázeňského lékaře a někdejšího ředitele luhačovických lázní MUDr.Vlastimila Vokurky,CSc. Osudy Vokurkovy rodiny byly spojeny s Luhačovicemi po čtyři generace. Jeden z Vokurkových předků přišel do Luhačovic z Hajan u Brna a stal se zahradníkem u hraběcí rodiny Serenyiů. I další předkové v lázních působili. Vlastimil Vokurka po sobě zanechal výraznou stopu v podobě asi dvou set publicistických článků, které mezi lety 1985 a 1996 publikoval v regionálním tisku. Jeho dcera ing.Eva Štolfová všechny tyto žurnalistické miniatury pietně uchovává jako vzácný rodinný poklad. Literární vzpomínky pozoruhodného luhačovického rodáka posloužily jako podklad fiktivního rozhovoru, který se bohužel ve skutečnosti v dané podobě odehrát nemohl. Zůstává však zachován, neboť lidská paměť nezapomíná dobrých lidí.

      „Životní cesty MUDr.Vlastimila Vokurky nebyly jednoduché. Dvakrát v životě stanul sice v čele luhačovických lázní jako jejich ředitel, ale ani v jednom případě mu doba příliš nepřála. Poprvé byl své řídící funkce zbaven hned na počátku tzv. normalizace, podruhé v hektických dobách první poloviny devadesátých let poté, co byl jen několik měsíců předtím s velkými nadějemi celým osazenstvem lázní do ředitelské funkce zvolen. Pokaždé mu cestu z těžké životní situace pomohla najít jednak jeho nesmírná láska k lékařské profesi (byl skvělým a všestranně vzdělaným gastroenterologem), jednak řada jeho koníčků. Pomohla mu i láska k umění, k hudbě, k výtvarnému umění, k poezii a literatuře. Vždycky, když mu bylo nejhůř, usedl k psacímu stroji a soustředil se na některou z mnoha zajímavých kapitol života svého milovaného města.
     Vlastimil Vokurka se dožil požehnaných 78 let. Když 10.října 2004 vydechl naposledy, uzavřela se jedna z kapitol osudů starobylé luhačovické rodiny, ale také významná etapa historie nejkrásnějších moravských lázní. Doktora Vlastimila Vokurku lze totiž bezesporu považovat za jednu z nejpozoruhodnějších osobností luhačovických lázní druhé poloviny 20.století, za postavu možná stejně významnou, jakou byla před sto lety nezapomenutelná osobnost doktora Františka Veselého. Byl to muž, jakých je třeba, napal by o něm Karel Čapek.“

  11 – S PĚSNIČKÚ NA SVĚTA KRAJ

    (Repronis, Ostrava, 2008), ISBN 978-80-7329-197-6), 159 stran, fotografická příloha

      Besedování s Janem Rokytou o všem možném. Je to člověk, kterému se celoživotní láskou a celoživotním posláním stala lidová hudba. Muzikant od Boha, rozhlasový redaktor, hudební novinář, nadšený muzikolog a hlavně moudrý člověk má na svém  kontě stovky rozhlasových pořadů, tisíce veřejných vystoupení a nepřeberné množství zážitků spojených s prezentací lidové hudby. Posezení s ním je nejenom poučným nahlédnutím do světa lidové hudby, ale může být i dobrodružnou výpravou za zážitky, které se hned tak neopakují.

      „Rozhlasový mikrofon je neúprosný soudce. Odhalí každou faleš a nepřesnost. Ani nejlepší herec, ani nejzkušenější recitátor, ani nejskvělejší řečník není bezpečný před drsnou zkouškou tohoto technického prostředku. Ale rozhlasový mikrofon umí také s neobyčejnou moudrostí zvýraznit nejjemnější nuance, které posluchače přesvědčí, že neviditelný mluvčí, který k vám z velké dálky promlouvá, má vzácný dar komunikace, velké srdce a lásku k lidem.
     Jan Rokyta se s takovým talentem narodili. Má hudbu v duši. Zněla mu do uší od samého dětství z korun mohutných smrků na valašských stráních. Její rytmus určoval klapot kol žebřiňáků při každoročním svážení sena. A v maminčiných ukolébavkách se malý chlapec už velmi dávno setkával s hlubokým tajemstvím starodávných melodií…“

  12 – PANAMERICANA, MÁ LÁSKA

    (s Víťou Dostálem, Grafis, Opava, 2008), 215 stran, množství fotografií, map a dokumentů

      Vyprávění o putování cyklisty Víti Dostála po nejdelší souvislé silnicí světa, slavné Panamericaně. Vede z Aljašky až do Ohňové země. Hlubočský farmář se na ni vypravil koncem července 2006. Cesta mu trvala skoro osm měsíců. Večer za večerem a někdy i přímo v sedle bicyklu svěřoval Víťa své zážitky příručnímu magnetofonu. Poté, co letadlem doputovaly na Moravu, staly se podkladem pro unikátní svědectví o neobyčejné vytrvalosti, nezdolnosti a naplnění jednoho lidského snu.

      „Zítra tedy všechno začne naostro. Nabídne Víťovi Panamericana vlídnou tvář? Nebo ho překvapí ponurým počasím a obrovskými hejny komárů? Bude zítřek spojen jen s bolestí a únavou, nebo také s radostí a zajímavými zážitky?
     V té chvíli si Víťa vzpomněl na jednu ze svých posledních návštěv u cestovatele Jiřího Hanzelky. Slavný světoběžník, který dokázal vzdorovat vedrům núbijské pouště i mrazivým větrům Sibiře, cestovatel, který za poznáním světa překonal vzdálenosti mnoha desítek tisíc kilometrů, nyní bezmocně ležel na lůžku. Schvátila ho anzelky. Slavný světoběžník, který Hanzelkya ochromila těžká nemoc. Stárnoucí muž s prošedivělými vlasy ukázal rukou kolem sebe, jakoby chtěl naznačit nějaký ochranný kruh kolem své postele – posledního útočiště – a tiše řekl: ´Tohle je, Víťo, pro každého. Můžeš-li, jeď. Musíš dokázat víc.´“

 13 – SMRT SI NEZPÍVÁ
 
    (En Face, Ostrava, 2008), ISBN 978-80-87264-00-3, 121 stran, bohatá fotografická příloha

      Pět unikátních životních příběhů ostravských báňských záchranářů. Kniha je poctou povolání statečných mužů, kteří prakticky denně nasazují životy. Součástí publikace je i seznam 103 jmen báňských záchranářů, kteří od roku 1908 zahynuli při plnění svých povinností. Ta jména svědčí o tom, že báňské záchranářství je opravdu krutá profese.

      „Oficiálním znakem báňské záchranné služby je maltézský kříž, doplněný zkříženými hornickými kladívky. Kříž byl převzat z tradičního erbu maltézských rytířů, kteří ve středověku poskytovali ochranu poutníkům putujících do Svaté země. Maltézští rytíři byli vlastně jakýmisi prvními záchranáři. Hroty maltézského kříže symbolizují osm rytířských ctností – statečnost, bohabojnost, dobromyslnost, spravedlivost, svobodomyslnost, chytrost, rozvážnost a skromnost. Tyto ctnosti musí mít také každý báňský záchranář, když chce se svojí četou zvládnout náročný zásah, při němž je nutné nasadit třeba i život.“

 14 – ČESKÝ FILM, REŽISÉŘI-DOKUMENTARISTÉ

    (s Martinem Štollem a kol., Libri, Praha, 2009), ISBN 978-80-7277-417-3, 695 stran

      Encyklopedie několika set českých, moravských a slezských dokumentaristů. Autorský kolektiv vytvořili PhDr.Jarmila Cysařová, PhDr.Jana Hádková, doc.PhDr.Zdena Škapová, doc.MgA.Martin Štoll, Ph.D., Milan Švihálek a Miloš Fikejz. Prvenství tohoto knižního počinu je zdůrazněno šíří záběru, díky níž se vedle sebe ocitají klasici oboru i mladá generace, režiséři filmoví (zejména Krátký film) i televizní (Československá/Česká televize), dále pak umělci s audiovizuálními kronikáři a vědci, přisluhovači bývalého režimu i jeho odpůrci, a zejména pražští, brněnští, zlínští (gottwaldovští) a ostravští autoři pěkně pospolu. Milan Švihálek je autorem skoro sedmi desítek osobních profilů dokumentaristů z Moravy a Slezska.

  15 – SRDCEM PROŽITÉ

    (s Karlem Rudolfem Kociánem a Andreou Radomskou, Repronis, Ostrava, 2009), ISBN 978-80-7329-233-1, 120 stran, fotografie z rodinného archivu

      Vzpomínky na Karla Rudolfa Kociána, horolezce, vodáka, chalupáře, básníka života a člověka velkého formátu. Knížka obsahuje autentické vzpomínky Kociánovy dcery Andrey Radomské a hlavně jeho intimní a důvěrné verše, které on sám bohužel nestačil za svého života vydat.

      „V listopadu 2000 zemřel Karel Kocián na rakovinu. S úžasem jsem pozoroval, že tragický osud tohoto charismatického muže jeho dceru nezlomil. Naopak – dokázal ji posílit. Andrea se po tátově smrti stala zanícenou dobrovolnou hospicovou sestrou, která se ve volném čase věnuje potřebným lidem. Doprovází umírající na poslední cestě. Věnuje celé své srdce těm, kteří už nemají žádnou naději.
     Velmi mě dojal tento její nový životní úkol. Řekl jsem si, že by se lidé o jeho každodenním naplňování měli dovědět více. Vždyť je tolik bolesti mezi námi. A tak – když mi moje kamarádka s důvěrou, které si velmi vážím – jednoho dne svěřila tátovy verše, rozhodl jsem se zveřejnit je v knížce, kterou právě držíte v rukou. Společně s Andreinými vzpomínkami na milovaného tatínka. Možná, že ty verše nejsou vždycky učesané a Andreiny vzpomínky vždycky uhlazené. Hovoří však s dojemnou neokázalostí a prostotou o neobyčejně silném vztahu. Není divu – jsou srdcem prožité.
     Na smrti není nic smutného, to jen ztrácíme fyzickou možnost navzájem se dotýkat. Milovat však můžeme.“

  16 – ŽIVOT S ERBEM TATRY
 
    (Grada, Praha, 2009), ISBN 978-80-247-2723-3, 128 stran, fotografie z rodinného archivu

 Vyprávění o životních osudech hlavního konstruktéra Tatry Kopřivnice ing.Milana Galii, který ve vedoucí funkci působil přesně 24 let – nejdelší dobu ze všech svých předchůdců. Jen těžko se najde někdo, kdo by tento rekord dokázal překonat. Stál u zrodu osobního vozu Tatra 613 a zejména vynikajících terénních nákladních speciálů, které se proslavily na světoznámé rallye Paříž-Dakar.

      „Životní cesta Milana Galii je spojena s nejproduktivnějším obdobím Tatry Kopřivnice. V jeho dobách se ročně v Kopřivnici vyrábělo 15 300 vozů. Mezi lety 1945 až 1992 vyrobila Tatra celkem 347 073 nákladních automobilů. Tehdy patřila Tatra mezi největší výrobce terénních náklaďáků v Evropě. Dnes to už dávno není pravda. Co vlastně bude s kopřivnickou automobilkou v budoucnosti se neodvažují odhadovat ani nejodvážnější vizionáři. Pracovních míst je stále méně a na pracovním úřadě v Kopřivnici přibývají stovky a tisíce propouštěných dělníků, techniků a řemeslníků.
     Ing.Milan Galia sleduje žalostnou situaci svého milovaného podniku s velkými rozpaky. Ví samozřejmě velmi dobře, že podmínky dnešní automobilky nelze jen tak srovnávat s Tatrou v sedmdesátých nebo osmdesátých letech. Současně však ví, že nejdůležitější věcí při hledání cesty kudy dál je přesná vize, dobrá myšlenka a kvalitní nápad. Něco takového mohou na stůl položit jen lidé, kteří mají nejen odpovídající znalosti a zkušenosti, ale i srdce na pravém místě.“

  17 – VELKÝ ZEMĚPIS MALÉHO SVĚTA
 
    (Soukromý tisk, Šenov u Ostravy, 2011), ISBN 978-87484-03-6, 90 stran

      Drobná autobiografická vzpomínková próza. Intimní výprava do krajiny na březích řeky Moravy, kde autor strávil nejranější dětství. Svědectví o tom, že je možné vrátit čas. Všichni jsme přece kdysi měli oči orosené dětskými zážitky a náš svět se vešel do dlaní.

      „Jako kluk jsem byl tak zvědavý, že jsem si nové učebnice přečetl hned prvního dne, kdy nám je na začátku školního roku rozdali. Nad zeměpis ovšem nebylo. Jaksi jsem cítil, že i ten můj malý ohraničený svět má svou geografii – svá horstva, vodstva, obyvatelstvo, zvířenu, podnebí, flóru, ba i hospodářské poměry. Že i já mám svůj Mount Everest, třebaže neměří 8848 metrů jako ten skutečný. A že všichni lidé, jejichž osudy se dotýkají mého, všichni, kdo žijí v mé blízkosti, které mám rád i nerad, všichni, kdo zalidňují můj dětský kontinent, se dají zařadit do jediné kategorie, na níž můj milovaný zeměpis pamatoval nádherným a vznešeným slovem – lidstvo.
     Jestli chcete putovat se mnou, neváhejte. Společníkem na naší výpravě může být potrhaný školní atlas, který se desítky let povaloval kdesi na půdě, zatímco my jsme bloudili křivolakými cestami dospělosti a trochu zapomněli na živé barvy map, jejichž barvitost dovedou dokonale vnímat právě jen dětské oči…“

Křest knihy

 

Loading the player...

 

 

U školky 630, 739 34 Šenov u Ostravy, Česká republika, Mobil: 602 573 281
milan.svihalek@volny.cz