|
01 - ZA SVĚDKY MINULOSTI
 1.vydání (Olympia, Praha, 1988), 601/22/825, 27-010-88, 185
stran, náklad 25 000
 2.vydání (Sfinga, Ostrava a Česká
televize, Ostrava, 1993), ISBN 80-85491-36-2
Výprava za technickými památkami inspirovaná natáčením úspěšného
dokumentárního seriálu Československé televize Ostrava z roku 1986.
Dvaačtyřicetidílný seriál obdržel výroční cenu Literárního fondu a byl
mnohokrát reprízován v devadesátých letech i na začátku nového století.
„Ve chvílích, kdy je člověk úplně
na dně, kdy si myslí, že se více nenadechne, mu kromě lásky k životu a
několika nejbližších může pomoci i vědomí, že chce-li nahoru, musí
sestoupit ke kořenům toho, v co nepřestal věřit.
Snad proto jsem se s takovou chutí vydal na cestu za starými mlýny,
polorozpadlými hamry, opuštěnými dílnami a vyhaslými pecemi. Cítil jsem,
že mezi stíny dávných řemeslníků najdu i kousek sebe, svůj obraz a své
dětství, že se snad dotknu čehosi, co je důležité pro mne osobně i pro
nás všechny. Čehosi, co je silnější než bolest a utrpení, co dává lidem
sílu, ať žijí v kterékoli době a kdekoli na zemi. Co je tušením
ztraceného ráje a současně výzvou ke ´vzdorování všemu, co se podobá
smrti´. Čím jiným je technika, než jedním ze způsobů takové výzvy?“
02
- NA KOLE TŘEMI SVĚTADÍLY
 1.vydání (s Víťou Dostálem, Grafis, Opava, 1994), 104 str.
 2.vydání (s Víťou Dostálem, Grafis, Opava, 1998), 102 str.
Vyprávění o putování
dálkového cyklisty Víti Dostála Evropu, Amerikou a Austrálií. Své cesty
uskutečnil hlubočský farmář koncem osmdesátých a začátkem devadesátých
let minulého století, kdy se připravoval na cestu kolem světa.
„Kde je vlastně konec světa?
Kde je dál, než daleko? Má smysl o tom vůbec uvažovat, když nám
zkušenost říká, že svět přece žádný konec nemá? Že za každou řekou je
další řeka, za horou další hora a za obzorem další obzor? Kde jsou
hranice našich možností? A co nás vlastně nutí kráčet pořád dál, i když
se nám zdá, že ten předcházející krok byl už definitivně poslední?
K čertu: proč?
Řeknu vám, že není na světě zajímavější otázky. Můžete ji položit
slavnému cestovateli stejně jako pošťákovi, řidiči kamionu stejně jako
lepiči plakátů, astronomovi stejně jako vychovatelce dětí ve školce, a
vždycky se dovíte něco zajímavého. Přinejmenším odpoví: jdi k šípku,
svět bude hezký i bez tvé otázky. A mají vlastně pravdu. Protože smysl
života není v hlubokomyslném meditování, ale v tom, být na světě. Každý,
kdo žije, přece putuje. A nemusíme být zrovna velkými filosofy, abychom
pochopili, že každá naše cesta je jediná a jedinečná, jinak zajímavá,
jinak pestrá a jinak podivuhodná. Jedno je jisté: jiná nám darována
nebude.“
03
- JAK SE RODÍ ZVONY
(Jota, Brno, 1997), ISBN 80-7217-033-3, 168 stran + 8 stran
přílohy
Životní
příběh rodiny brodecké zvonařky Laetitie Dytrychové se počíná odvíjet
již v 17.století. Až tam sahá paměť našich současníků, kteří v rovině
vzpomínek udržují rodinná pouta – o to pevnější, kolikrát byla
zpřetrhána. O neobyčejných osudech docela obyčejných lidí vypráví žena,
která sama byla vystavena nesčetným zkouškám, v nichž ona i její
nejbližžší prokázali věrnost rodinnému poselství: za žádnou cenu
neustoupit, nevzdat se a houževnatě čelit všem nástrahám života.
„Do Brodku přišla zima. Na kovové
konstrukci stranou dílny visí jeden z nedávno odlitých zvonů. Čeká na
chvíli, až si jej lidé odvezou do své vesnice. ´Zvoním všem pro krásu
světa´, stojí na něm. Není to vlastně výzva pro nás všechny, které čeká
chlad, mráz a temné dny přicházející zimy? Neměli bychom se méně zabývat
malichernostmi, a více myslet na ty, kteří budou žít po nás? Na lidi,
kterým bude tento zvon znít i v dobách, kdy my už tu dávno nebudeme?
Ojíněné srdce zvonu se tiše houpá, jakoby sbíralo sílu k úderu,
kterým rozezní nejnádhernější píseň světa. Srdce z jíní… Paní zvonařka
je vyrobila z nejtvrdšího kovu, z nejodolnějšího materiálu, ale současně
z nejvřelejšího citu. Je pevné a větry ošlehané, ale současně jemné a
delikátní jako první předzimní střechýl. Přichází jeho čas – čas
vzpomínek, čas přemítání, čas vážení věcí. Čas vyprávění starodávných
příběhů…“
04
- ŠŤASTNÁ PLANETA
 1.díl, 1.vydání (s Víťou Dostálem, Grafis, Opava, 1997), 181
stran, barevné fotografie a mapy
 2.díl, 1.vydání (s Víťou Dostálem, Grafis, Opava, 1998), 174 stran,
barevné fotografie a mapy
1.a 2.díl, 2.vydání ( s Víťou Dostálem, Grafis, Opava, 1998), barevné
fotografie a dokumenty
Vyprávění o neobyčejné cestě dálkového cyklisty Víti Dostála
kolem světa (1994-1997). Byla to první cyklistická výprava kolem světa,
kterou uskutečnil Středoevropan. Hlubočský farmář při ní navštívil 56
zemí, ujel 59 279 kilometrů, 107krát opravoval defekt a prošoupal sedm
potahů svého sedla.
„Je polovina září 1997. Na silnici
č.11 v městě Regen si uvědomuji, že touhle trasou už jsem jednou šlapal.
Vždyť právě tudy jsem před třemi lety na svou cestu vyjížděl. A tak jako
jsem se ve stopách Hanzelky a Zikmunda do světa pouštěl, tak se ve
stejných stopách těchto skvělých tuláků ze světa vracím. Napadá mě, že
bych to mohl vlastně otočit stejným směrem, jako před třemi lety, ale
magické kouzlo domova mě nezadržitelně táhne. A tak po asfaltových
vlnách světových silnic připlouvám do Železné Rudy.
Vždycky jsem věřil, že Země je kulatá, ale ověřit si tuhle známou
věc pomocí pedálů bicyklu je přece jen lepší. Kola se otáčí k domovu a
já jako bych z dálky slyšel ozvěnu tibetského modlitebního mlýnku, který
se stejně jako kola bicyklu po věky otáčí moudře a nekonečně: Ohm mani
padme hum, ohm mani padme hum… (Ó, květe lotosu…)“
05
– ŠTĚSTÍ JMÉNEM ZUZANKA
 (Tilia, Šenov u Ostravy, 2003), ISBN 80-86101-65-7, 278
stran, fotografická příloha
V roce 989 se ostravským manželům Rackovým, kteří v té době měli
už dvě odrostlejší děti, narodila malá Zuzanka. Záhy se ukázalo, že
Zuzančina existence dokonale prověří hodnotový žebříček všech členů
rodiny. Lékaři totiž potvrdili, že Zuzanka nikdy nebude umět mluvit,
nebude chodit, nikdy nevysloví jména svých sourozenců ani slovo máma a
táta. Kdosi moudrý nazval podobné děti „dětmi s výzvou“. Tato kniha
podává svědectví o cestě, kterou si Rackovi vybrali – o cestě plné
důstojnosti a neokázalé lidské velikosti.
„Řada rodičů se s lidsky obtížnou situací nedovede
smířit. Pohybují se pralesem, v jehož přítmí jim hrozí různá nebezpečí –
zklamání, zhrzené ambice, nenaplněné sny o ideálním životě nebo vražedný
pocit sebelítosti. Bylo by velmi snadné mávnout nad tím rukou. Ale mně
je spíš líto, že se ti lidé objektivně trápí a že jsou hluboce
nešťastni. Tato knížka byla napsána tak trochu pro ně pro všechny. Jejím
prostřednictvím – a prostřednictvím Zuzanky – chci vzkázat rodičům,
které osud postavil před výzvu, jež se jmenuje postižené dítě:
nehledejte nesmyslně vinu sami v sobě. Svět bude stále stejně krásný, i
když jeho krásu oči vašeho dítěte neuvidí. Vy ji uvidíte.
A nemyslete si, že když se budete takto chovat, dopouštíte se nějaké
svatokrádeže. Bytost, která je vám nejmilejší na celém světě, bude přece
šťastná jedině v tom případě, že i vy budete šťastni. A pokud ještě
váháte a možná se i obviňujete, že se dopouštíte jakéhosi podvodu na
sobě nebo na svých blízkých, vězte, co o štěstí a jeho dostupnosti
napsal jeden moudrý člověk:
´Štěstí je jediná věc na světě,
kterou můžeme dávat, i když ji sami nemáme.´“
06
– NIKDY SE NEVZDÁVEJ
 (se Zuzanou Tarabusovou, Tilia, Šenov u Ostravy, 2004,
dotisk 2005), ISBN 80-86101-94-0, 284 stran, fotografie a dokumenty
Vyprávění o životních osudech „valašského ševce“ Jana Pivečky,
který po emigraci koncem čtyřicátých let pomáhal Janu Baťovi v mnoha
zemích světa zakládat obuvnické továrny. Jeho složitá pouť životem
obsáhla skoro celé 20.století a geograficky vedla téměř všemi
kontinenty. Když se na začátku devadesátých let vrátil do rodného
Slavičína, založil nadaci, která podporuje talentované mladé lidi. Heslo
této nadace je shodné s životním heslem tohoto neobyčejného muže – Nikdy
se nevzdávej.
„Jsou lidé, kteří prožijí svůj život bez
nejmenšího vzruchu. Jejich dny ubíhají poklidně a všedně podobajíce se
jeden druhému. A pak jsou lidé, kteří se domnívají, že život byl stvořen
k zázrakům. Neustále něco vymýšlejí a pořád je kolem nich plno pohybu.
Takovým životním nadšencem je i Jan Pivečka, muž, který snad nejvíc ze
všeho připomíná chodící atomový reaktor.
Poznal jsem ho jednoho zimního odpoledne na začátku roku 2000
v poněkud nervózním prostředí natáčecího studia ostravské televize. Byl
jsem tehdy scenáristou a moderátorem pořadu ´Na dobré vyhlídce´, do
něhož jsem si každý týden zval zajímavé hosty vyššího věku. Jestli ale
Jan Pivečka něčím rozhodně nebyl, pak tzv. člověkem vyššího věku. Pevný
stisk ruky, přímý pohled, úsměv na rtech, svižný krok. Osmdesátník, ale
mladík. Okamžitě jsem pochopil, že se tento podivuhodný muž v životě
nejspíš řídí myšlenkou Denise Diderota, že ´je lepší opotřebovat se, než
zrezivět´…“
07
– PADESÁT
 (Repronis, Ostrava a Česká televize Ostrava, 2007), ISBN
80-85005-53-0, 198 stran, množství fotografií a dokumentů včetně DVD
Publikace čtivým způsobem na základě vzpomínek pamětníků
dokumentuje padesát let existence Televizního studia Ostrava od jejího
založení v roce 1955 až do roku 2005. Soustřeďuje se na charakteristiku
pořadů, relací a cyklů, které se nejvíce zapsaly do vědomí divácké
veřejnosti, a to ve všech žánrech.
„Uprostřed léta roku 1997 zažila velká
část střední a severní Moravy nevídanou potopu. Stoletá voda brala bez
lítosti domy, majetek i životy lidí. Celkové škody způsobené povodní
byly odhadnuty na 60 miliard korun. Poškozeno bylo 536 obcí, více než
4000 lidí přišlo o střechu nad hlavou a život ztratilo 54 lidí. Stoletá
voda však nezasáhla jenom soukromé osudy. Pod hladinou rozbouřených vod
zůstaly nevyčíslitelné hodnoty továren, úřadů, soukromých firem a
institucí. A také archiv ostravské televize. Tisíce kotoučů filmů a
videozáznamů, stovky tisíc scénářů a dalších dokumentů, které se
v průběhu existence studia shromáždily v archivních regálech. Ostravská
televize se rázem stala institucí bez minulosti. Zůstaly jen vzpomínky
pamětníků.
Lidské vzpomínky jsou ale ošidná věc. Každý z nás má tendenci
vyzvedávat jako podstatné něco jiného a na tutéž věc pohlížet různě.
Pokud nejsou k dispozici objektivní důkazy o tom, co se vlastně
v minulosti odehrálo, je třeba se smířit s tím, že neexistuje jediná
historie, jediná verze minulosti, jediná objektivní pravda. A protože se
v průběhu vývoje ostravské televize na tvorbě pořadů a na jejich
zpracování podílely stovky, možná tisíce lidí, je nutné připustit, že i
počet verzí toho, co se stalo a co je hodné zaznamenání, je poměrně
značný.
Přesto vás chci na cestu do minulosti pozvat. Berte to tak, že
jsem jenom jedním z mnoha, kteří se desítky let poctivě snažili sloužit
potřebám široké divácké obce. Posuďte sami, co vlastně zbylo z toho, co
jsme společně prožili. Povodeň nelze porazit, ale zůstat věrný lze.“
08
– ZAPOMENUTÉ VÝPRAVY
 (s Markem Hýžou a Miroslavem Kačorem, Jota, Brno, 2005),
ISBN 80-7217-373-1, 359 stran, množství fotografií, map a dokumentů
Kniha se zabývá fenoménem cestovatelství ve všech jeho podobách a
formách, jak se za poslední století v naší vnitrozemské zemi v srdci
Evropy projevoval. Tři autoři televizního dokumentárního seriálu
literární formou zaznamenali výsledky svého pátrání po stopách české
romantiky a touhy po dobrodružství. Milan Švihálek je autorem úvodní
Úvahy o mapách a neprošlapaných cestách a také deseti kapitol o
pozapomenutých cestovatelích.
„Možná, že stejně jako já patříte k lidem, kteří ve
škole ze všech kantorů nejvíce obdivovali učitele zeměpisu. Jistě,
v hodinách tělocviku jsme měli možnost trénovat svaly, v matematice
cvičit logiku myšlení, v hodinách kreslení zušlechťovat – bohužel ne
vždy úspěšně – estetické cítění, ale jen učitelé zeměpisu nám mohli
nabídnout valutu opravdu cennou – nádheru poznávání dalekých světů,
lechtivou dráždivost dálek a věčnou vyzývavost obzoru.
A navíc i totéž, co nezištně nabídl dosud neslezený vrchol
Mt.Everestu Hillarymu a Tenzingovi – výsadu být prvními. Báječné vědomí,
že nikdo z lidí dosud nezažil to, co jsme právě prožili my. Vždyť noha
žádné lidské bytosti ještě nestanula na místě, kam vstoupila ta naše.
Právě jsme dobyli nejvyšší horu světa a někde nablízku bylo důvěrně
cítit dech záhadného yettiho…“
09
– TICHÉ OZVĚNY SVĚTLA
 (Repronis, Ostrava, 2007), ISBN 978-80-7329-146-4, 207
stran, fotografie, obrazové reprodukce a dokumenty
Vyprávění o životních osudech, vzpomínkách, pedagogických
zkušenostech a uměleckých ambicích olomoucké výtvarnice a básnířky Jitky
Brůnové-Lachmann. Její osudy se protnuly s autorovými v době
středoškolských studií a po mnoha desetiletích vedly k sepsání
biografie, jejíž součástí jsou i originální verše protagonistky. Název
knížky byl inspirován kvantovou fyzikou, kterou se Jitka
Brůnová-Lachmann dlouhá léta zabývá a která tvrdí, že nejenom zvuk, ale
i světlo má svou ozvěnu. Je-li to pravda, pak nejsou bez ozvěny ani naše
vzpomínky.
„Když vystoupíte na vrchol keltského oppida na Malém
Hradisku, leží před vámi bájný Kosíř jako veliké, dobré zvíře, které
právě usnulo. Naše vyprávění nemůžeme začít nikde jinde, než právě tady.
Kdoví, kdo vlastně dal jména okolním vesnicím – Stínavě, Bousínu,
Oklukám, Rozstání, Repechám, Protivanovu a dalším… Ta jména zní jako
ozvěny starých časů, kdy krajem putovaly od Baltu k Jadranu početné
obchodní karavany a kdy se na kamenitém vrcholu Malého Hradiska tyčilo
keltské oppidum o dvaceti tisíci duších. Psali prý o něm už antičtí
historikové.
Jitka Brůnová-Lachmann se do tohoto kraje vrací nejraději v čase,
kdy začíná vonět heřmánek. To se zastaví na protivanovském hřbitůvku,
kde za cihlovou zdí spí babička Marianna, tiše postojí u božích muk na
rozcestí nad Repechami a pomalu sestoupí mezi nízké domky, jejichž
dávnou podobu stále nosí v srdci. Zná tady každý kámen. Byla děvčátko,
když vyryla nožem do bukového kmínku na kraji lesa svůj monogram a
písmena J.L. – vybílená sluncem a ošlehaná větry – lze na vrásčitém
povrchu kůry dobře rozeznat dodnes, ovšem devět metrů vysoko…“
10
– LUHAČOVICKÁ ZASTAVENÍ STARODÁVNÁ I NOVĚJŠÍ
 (V edici Prameny vydalo Město Luhačovice, 2008), ISBN
978-80-254-3471-0, 156 stran, archivní fotografie a reprodukce pohlednic
města
Výběr z článků a vzpomínek lázeňského lékaře a někdejšího
ředitele luhačovických lázní MUDr.Vlastimila Vokurky,CSc. Osudy
Vokurkovy rodiny byly spojeny s Luhačovicemi po čtyři generace. Jeden
z Vokurkových předků přišel do Luhačovic z Hajan u Brna a stal se
zahradníkem u hraběcí rodiny Serenyiů. I další předkové v lázních
působili. Vlastimil Vokurka po sobě zanechal výraznou stopu v podobě asi
dvou set publicistických článků, které mezi lety 1985 a 1996 publikoval
v regionálním tisku. Jeho dcera ing.Eva Štolfová všechny tyto
žurnalistické miniatury pietně uchovává jako vzácný rodinný poklad.
Literární vzpomínky pozoruhodného luhačovického rodáka posloužily jako
podklad fiktivního rozhovoru, který se bohužel ve skutečnosti v dané
podobě odehrát nemohl. Zůstává však zachován, neboť lidská paměť
nezapomíná dobrých lidí.
„Životní cesty MUDr.Vlastimila Vokurky
nebyly jednoduché. Dvakrát v životě stanul sice v čele luhačovických
lázní jako jejich ředitel, ale ani v jednom případě mu doba příliš
nepřála. Poprvé byl své řídící funkce zbaven hned na počátku tzv.
normalizace, podruhé v hektických dobách první poloviny devadesátých let
poté, co byl jen několik měsíců předtím s velkými nadějemi celým
osazenstvem lázní do ředitelské funkce zvolen. Pokaždé mu cestu z těžké
životní situace pomohla najít jednak jeho nesmírná láska k lékařské
profesi (byl skvělým a všestranně vzdělaným gastroenterologem), jednak
řada jeho koníčků. Pomohla mu i láska k umění, k hudbě, k výtvarnému
umění, k poezii a literatuře. Vždycky, když mu bylo nejhůř, usedl
k psacímu stroji a soustředil se na některou z mnoha zajímavých kapitol
života svého milovaného města.
Vlastimil Vokurka se dožil požehnaných 78 let. Když 10.října 2004
vydechl naposledy, uzavřela se jedna z kapitol osudů starobylé
luhačovické rodiny, ale také významná etapa historie nejkrásnějších
moravských lázní. Doktora Vlastimila Vokurku lze totiž bezesporu
považovat za jednu z nejpozoruhodnějších osobností luhačovických lázní
druhé poloviny 20.století, za postavu možná stejně významnou, jakou byla
před sto lety nezapomenutelná osobnost doktora Františka Veselého. Byl
to muž, jakých je třeba, napal by o něm Karel Čapek.“
11
– S PĚSNIČKÚ NA SVĚTA KRAJ
 (Repronis, Ostrava, 2008), ISBN 978-80-7329-197-6), 159
stran, fotografická příloha
Besedování s Janem Rokytou o všem možném. Je to člověk, kterému
se celoživotní láskou a celoživotním posláním stala lidová hudba.
Muzikant od Boha, rozhlasový redaktor, hudební novinář, nadšený
muzikolog a hlavně moudrý člověk má na svém
kontě stovky rozhlasových pořadů, tisíce veřejných vystoupení a
nepřeberné množství zážitků spojených s prezentací lidové hudby.
Posezení s ním je nejenom poučným nahlédnutím do světa lidové hudby, ale
může být i dobrodružnou výpravou za zážitky, které se hned tak
neopakují.
„Rozhlasový mikrofon je neúprosný soudce. Odhalí každou
faleš a nepřesnost. Ani nejlepší herec, ani nejzkušenější recitátor, ani
nejskvělejší řečník není bezpečný před drsnou zkouškou tohoto
technického prostředku. Ale rozhlasový mikrofon umí také s neobyčejnou
moudrostí zvýraznit nejjemnější nuance, které posluchače přesvědčí, že
neviditelný mluvčí, který k vám z velké dálky promlouvá, má vzácný dar
komunikace, velké srdce a lásku k lidem.
Jan Rokyta se s takovým talentem narodili. Má hudbu v duši. Zněla mu
do uší od samého dětství z korun mohutných smrků na valašských stráních.
Její rytmus určoval klapot kol žebřiňáků při každoročním svážení sena. A
v maminčiných ukolébavkách se malý chlapec už velmi dávno setkával
s hlubokým tajemstvím starodávných melodií…“
12
– PANAMERICANA, MÁ LÁSKA
 (s Víťou Dostálem, Grafis, Opava, 2008), 215 stran, množství
fotografií, map a dokumentů
Vyprávění o putování cyklisty Víti Dostála po nejdelší souvislé
silnicí světa, slavné Panamericaně. Vede z Aljašky až do Ohňové země.
Hlubočský farmář se na ni vypravil koncem července 2006. Cesta mu trvala
skoro osm měsíců. Večer za večerem a někdy i přímo v sedle bicyklu
svěřoval Víťa své zážitky příručnímu magnetofonu. Poté, co letadlem
doputovaly na Moravu, staly se podkladem pro unikátní svědectví o
neobyčejné vytrvalosti, nezdolnosti a naplnění jednoho lidského snu.
„Zítra tedy všechno začne naostro. Nabídne
Víťovi Panamericana vlídnou tvář? Nebo ho překvapí ponurým počasím a
obrovskými hejny komárů? Bude zítřek spojen jen s bolestí a únavou, nebo
také s radostí a zajímavými zážitky?
V té chvíli si Víťa vzpomněl na jednu ze svých posledních návštěv u
cestovatele Jiřího Hanzelky. Slavný světoběžník, který dokázal vzdorovat
vedrům núbijské pouště i mrazivým větrům Sibiře, cestovatel, který za
poznáním světa překonal vzdálenosti mnoha desítek tisíc kilometrů, nyní
bezmocně ležel na lůžku. Schvátila ho
anzelky. Slavný světoběžník, který Hanzelkya
ochromila těžká nemoc. Stárnoucí muž s prošedivělými vlasy ukázal rukou
kolem sebe, jakoby chtěl naznačit nějaký ochranný kruh kolem své postele
– posledního útočiště – a tiše řekl: ´Tohle je, Víťo, pro každého.
Můžeš-li, jeď. Musíš dokázat víc.´“
13
– SMRT SI NEZPÍVÁ
 (En Face, Ostrava, 2008), ISBN 978-80-87264-00-3, 121 stran,
bohatá fotografická příloha
Pět unikátních životních příběhů ostravských báňských záchranářů.
Kniha je poctou povolání statečných mužů, kteří prakticky denně nasazují
životy. Součástí publikace je i seznam 103 jmen báňských záchranářů,
kteří od roku 1908 zahynuli při plnění svých povinností. Ta jména svědčí
o tom, že báňské záchranářství je opravdu krutá profese.
„Oficiálním znakem báňské záchranné služby je maltézský
kříž, doplněný zkříženými hornickými kladívky. Kříž byl převzat
z tradičního erbu maltézských rytířů, kteří ve středověku poskytovali
ochranu poutníkům putujících do Svaté země. Maltézští rytíři byli
vlastně jakýmisi prvními záchranáři. Hroty maltézského kříže symbolizují
osm rytířských ctností – statečnost, bohabojnost, dobromyslnost,
spravedlivost, svobodomyslnost, chytrost, rozvážnost a skromnost. Tyto
ctnosti musí mít také každý báňský záchranář, když chce se svojí četou
zvládnout náročný zásah, při němž je nutné nasadit třeba i život.“
14
– ČESKÝ FILM, REŽISÉŘI-DOKUMENTARISTÉ
 (s Martinem Štollem a kol., Libri, Praha, 2009), ISBN
978-80-7277-417-3, 695 stran
Encyklopedie několika set českých, moravských a slezských
dokumentaristů. Autorský kolektiv vytvořili PhDr.Jarmila Cysařová,
PhDr.Jana Hádková, doc.PhDr.Zdena Škapová, doc.MgA.Martin Štoll, Ph.D.,
Milan Švihálek a Miloš Fikejz. Prvenství tohoto knižního počinu je
zdůrazněno šíří záběru, díky níž se vedle sebe ocitají klasici oboru i
mladá generace, režiséři filmoví (zejména Krátký film) i televizní
(Československá/Česká televize), dále pak umělci s audiovizuálními
kronikáři a vědci, přisluhovači bývalého režimu i jeho odpůrci, a
zejména pražští, brněnští, zlínští (gottwaldovští) a ostravští autoři
pěkně pospolu. Milan Švihálek je autorem skoro sedmi desítek osobních
profilů dokumentaristů z Moravy a Slezska.
15
– SRDCEM PROŽITÉ
 (s Karlem Rudolfem Kociánem a Andreou Radomskou, Repronis,
Ostrava, 2009), ISBN 978-80-7329-233-1, 120 stran, fotografie
z rodinného archivu
Vzpomínky na Karla Rudolfa Kociána, horolezce, vodáka, chalupáře,
básníka života a člověka velkého formátu. Knížka
obsahuje autentické vzpomínky Kociánovy dcery Andrey Radomské a hlavně
jeho intimní a důvěrné verše, které on sám bohužel nestačil za svého
života vydat.
„V listopadu 2000 zemřel Karel Kocián na rakovinu.
S úžasem jsem pozoroval, že tragický osud tohoto charismatického muže
jeho dceru nezlomil. Naopak – dokázal ji posílit. Andrea se po tátově
smrti stala zanícenou dobrovolnou hospicovou sestrou, která se ve volném
čase věnuje potřebným lidem. Doprovází umírající na poslední cestě.
Věnuje celé své srdce těm, kteří už nemají žádnou naději.
Velmi mě dojal tento její nový životní úkol. Řekl jsem si, že by se
lidé o jeho každodenním naplňování měli dovědět více. Vždyť je tolik
bolesti mezi námi. A tak – když mi moje kamarádka s důvěrou, které si
velmi vážím – jednoho dne svěřila tátovy verše, rozhodl jsem se
zveřejnit je v knížce, kterou právě držíte v rukou. Společně
s Andreinými vzpomínkami na milovaného tatínka. Možná, že ty verše
nejsou vždycky učesané a Andreiny vzpomínky vždycky uhlazené. Hovoří
však s dojemnou neokázalostí a prostotou o neobyčejně silném vztahu.
Není divu – jsou srdcem prožité.
Na smrti není nic smutného, to jen ztrácíme fyzickou možnost
navzájem se dotýkat. Milovat však můžeme.“
16
– ŽIVOT S ERBEM TATRY
 (Grada, Praha, 2009), ISBN 978-80-247-2723-3, 128 stran,
fotografie z rodinného archivu
Vyprávění
o životních osudech hlavního konstruktéra Tatry Kopřivnice ing.Milana
Galii, který ve vedoucí funkci působil přesně 24 let – nejdelší dobu ze
všech svých předchůdců. Jen těžko se najde někdo, kdo by tento rekord
dokázal překonat. Stál u zrodu osobního vozu Tatra 613 a zejména
vynikajících terénních nákladních speciálů, které se proslavily na
světoznámé rallye Paříž-Dakar.
„Životní cesta Milana Galii je spojena
s nejproduktivnějším obdobím Tatry Kopřivnice. V jeho dobách se ročně
v Kopřivnici vyrábělo 15 300 vozů. Mezi lety 1945 až 1992 vyrobila Tatra
celkem 347 073 nákladních automobilů. Tehdy patřila Tatra mezi největší
výrobce terénních náklaďáků v Evropě. Dnes to už dávno není pravda. Co
vlastně bude s kopřivnickou automobilkou v budoucnosti se neodvažují
odhadovat ani nejodvážnější vizionáři. Pracovních míst je stále méně a
na pracovním úřadě v Kopřivnici přibývají stovky a tisíce propouštěných
dělníků, techniků a řemeslníků.
Ing.Milan Galia sleduje žalostnou situaci svého milovaného podniku
s velkými rozpaky. Ví samozřejmě velmi dobře, že podmínky dnešní
automobilky nelze jen tak srovnávat s Tatrou v sedmdesátých nebo
osmdesátých letech. Současně však ví, že nejdůležitější věcí při hledání
cesty kudy dál je přesná vize, dobrá myšlenka a kvalitní nápad. Něco
takového mohou na stůl položit jen lidé, kteří mají nejen odpovídající
znalosti a zkušenosti, ale i srdce na pravém místě.“
17
– VELKÝ ZEMĚPIS MALÉHO SVĚTA
 (Soukromý tisk, Šenov u Ostravy, 2011), ISBN 978-87484-03-6,
90 stran
Drobná autobiografická vzpomínková próza. Intimní výprava do
krajiny na březích řeky Moravy, kde autor strávil nejranější dětství.
Svědectví o tom, že je možné vrátit čas. Všichni jsme přece kdysi měli
oči orosené dětskými zážitky a náš svět se vešel do dlaní.
„Jako kluk jsem byl tak zvědavý, že jsem
si nové učebnice přečetl hned prvního dne, kdy nám je na začátku
školního roku rozdali. Nad zeměpis ovšem nebylo. Jaksi jsem cítil, že i
ten můj malý ohraničený svět má svou geografii – svá horstva, vodstva,
obyvatelstvo, zvířenu, podnebí, flóru, ba i hospodářské poměry. Že i já
mám svůj Mount Everest, třebaže neměří 8848 metrů jako ten skutečný. A
že všichni lidé, jejichž osudy se dotýkají mého, všichni, kdo žijí v mé
blízkosti, které mám rád i nerad, všichni, kdo zalidňují můj dětský
kontinent, se dají zařadit do jediné kategorie, na níž můj milovaný
zeměpis pamatoval nádherným a vznešeným slovem – lidstvo.
Jestli chcete putovat se mnou, neváhejte. Společníkem na
naší výpravě může být potrhaný školní atlas, který se desítky let
povaloval kdesi na půdě, zatímco my jsme bloudili křivolakými cestami
dospělosti a trochu zapomněli na živé barvy map, jejichž barvitost
dovedou dokonale vnímat právě jen dětské oči…“
Křest knihy
|
